Úrazy
Pokud se nepoučíš z Postřehů a doporučení, nezoufej. Mám pro tebe „úrazy“, které jdou do větší hloubky. Kolega říkával: „Zkušenosti jsou nepřenositelné, bohudík.“ Já bych si klidně odpustil střep v noze nebo solí poleptané nohy 🙂
Úrazy jsou vděčným tématem pro všechny nepřející, nadávající, posměcháře. Jsou jakýmsi chatrným argumentem a důkazem bláznovství bosonožců.
Ze své zkušenosti prozradím, že úrazy se stávají. Mnohdy jsou však způsobeny laxností, bohorovostí, roztěkaností a nesoustředěností. Společnými jmenovateli všech jiných úrazů.
Zbytek úrazů se řadí do kategorie “už jsme se odnaučili a musíme si na to znovu přijít.”
Obsah
Slez paznehte!
Existuje most. Když přijmeš tento fakt, pak existuje i druhá strana. Představ si, že most vede přes potok. Na oné druhé straně je políčko zeleniny, na které nesmí kromě tebe nikdo šlápnout. Natož využít své přirozenosti a svými pařáty rozhrabat sazeničky. O extrémních exkrementech nemluvě. Všechno by spálily.
Pak jistě přitakáš, že je vhodné mít zabezpečovací systém proti takovým škůdcům. Jenže nemáš po ruce nic jiného, než-li plaňková pole. Dáváš ho napříč, abys zablokoval přístupovou cestu a nedáš si pozor na své nohy. Od krvavě, modře podbarveného nehtu je velice blízko. A ejhle. Při pokládce pociťuješ opravdovou bolest. “Do prdele! To je bolest”, vyluzují tvá zkřivená ústa. Nehet se opravdu podbarvuje.
Tříska
Pokud topíš tuhými palivy jako je dřevo, zřejmě tě nemíjí každoroční činnost řezání a štípání dřeva. Častokrát se ti kolem špalku vytvoří pěkná hromada dřeva. V mém případě zůstala na místě celkem dlouho, protože skládání dřeva je neuvěřitelně…meditativní činnost.
Nepamatuji si účel mého lezení na dřevěnou horu poštípaného dříví, ale stalo se. Během šplhání se cosi událo. Událost se však o své bolavé slovo přihlásila po nějakém čase. Až co jsem slezl a šel si po svých. “Au!” Při pohledu na svou obrácenou nohu jsem se zhrozil. Kůže plosky stržená, z odhaleného podkůží trčela tříska. Tříska je zdrobnělinou, protože to, co zelo z nohy byl téměř špalek. Kupodivu krev žádná, až po vytažení.
Kosíš kosou?
Námět na horor? Kdepak. Jak to tak u starých pozemků bývá, objeví se občas neidentifikovatelný předmět. Respektive svou průhlednou bělostí je dokonale skryt našemu dokonalému/nedokonalému oku.
A když kosíš a kosíš bos, šoupeš nohama po trávě. Předpokládáš, že v trávě budou jen brouci a jim podobní živočichové. Předpoklad je ale pouze předpokladem. Při šoupání jsem si sjel přes střep, který se ještě zapíchl. Naštěstí pro mé bosé nohy byl malého vzrůstu. Nenadělal tolik škody, jak by se na střep slušelo. Vytékající krev ze zející rány byla zastavena hlínou.
Uznal jsem, že je čas na holínky, než se noha zacelí.
Výstupky
Výstupky jsou naprosto všude a pro bosé nohy bolestivou zkušenou. Hlavně v případě, kdy jsi dosavadní život chodil v botech. Chodíš přes patu, tvrdě, hlučně. A ve zmíněném způsobu je kámen úrazu.
Z počátku jsem chodil přes paty. Krucinál to byla bolest, když jsem šlápl na kamínek. Bolest a podvědomá přirozenost mi záhy ukázaly cestu. Chůze přes špičku nebo alespoň přes plosku.
Mezi výstupky zařaďte nejen kamínky, ale jakýkoli štěrk.
Lesní propriety
Borovicové šišky. Jsou tvrdé jako kámen. Pokud vyjmu předchozí kameny a štěrkové cesty, jsou borovicové šišky asi jediným bolestivým zádrhelem při bosé chůzi.
Ostatní lesní propriety nezanechávají tolik bolesti. Podloží lesních pěšin či porostu je měkké, poddajné a pokud šlápneš na klacík či jiný předmět, do určité míry dojde k utlumení. U borovicových šišek to neplatí.
Vzpomněl jsem si na další malý úraz, který se vlekl déle. By jsem s Ofkou na procházce a vehementně se domáhala polaskat mech na kameni. Kámen se nalézal v jehličnatém lese. Mám již na nohách hroší kůži a tak se vydal směrem určeným. Doma zjistil, že mě cosi píchá v noze a nalézá se to hluboko pod vrstvami kůže. Jehla nic nevyřešila, jen znásobila bolest. Přistoupil jsem k ignoraci. Několik dní jsem při došlapu cítil jemnou pichlavou bolest. Poté již bulku a najednou nic. Po dalších X dnech jsem si uvědomil, že mě nic nepíchá a nebolí. Podíval jsem se dolů a nic. Bulka zmizela, předmět také. Vyřešeno 🙂
Ne sůl! Koření!
Jo tak tohle byla má nejhorší zkušenost s bosýma nohama. Kdybych dal na rady zkušenějšího bosonožce. Ale zkušenost je nepřenositelná a i přes snahu poučit se z chyb druhých, jsem byl ztrestán. Ve městě se solí, jakmile teplota klesne pod 0 °C. Sůl sama o sobě nevadí. Rozpustí se a plosky nohou si s ní víceméně poradí, pokud se v ní nebrodíme. A to je ono. Jakmile napadne sníh a sůl se rozpustí a různě smíchá se sněhem a ty se začneš ve sněhu brouzdat, sůl ti sežere nohy. Pálení, bolest, nateklé prsty, popraskaná kůže hodně hluboko. Několika denní muka. Kůži trvalo dlouho, než se zacelila. Peklo!
Po koření by se to chodilo!
Připínáček
Doma pod nástěnkou se nacházel připínáček a jak jinak, než špičkou nahoru. Nešlápl jsem na něj špičkou nohy, ale patou. Věřím, že tím spíše vniknul hlouběji, protože už jsem přenášel váhu na patu. Nicméně ani tak jsem plně nedošlápl. Špička sice zajela do nohy, ale mozek včas zareagoval a vyslal natolik zvláštní a nesmyslný úhybný manévr, že bez zpevněného kotníku, bych snad skončil s výronem. Celá noha se zkroutila a vybočila z obvyklého došlapu.
