Kaple Botschen a bývalé Havraní bosou nohou

Původní záměr byl navštívit starou a vzácnou kapli rodiny Botschen, která stojí nedalo obce Libouchec. Z dnešního pohledu stojí na zcela zvláštním místě. Totiž mezi obcemi, od silnice a ještě k tomu v lese. Svou polohou se řadí mezi zajímavosti a cenné objekty, neboť většinou se rodinné hrobky stavěly v blízkosti hřbitova nebo přímo na jeho půdě. Další zvláštností je původ. Nejedná se o panskou kapli, nýbrž o kapli továrníka.

Vyšli jsme s dcerou do značně podzimního počasí. Mlha, vlhko, chlad. Během chvíle jsem měl dost studené pařáty, ale věděl, že mě čeká cesta do kopce s dcerou v náručí. Další kladnou zkušeností je vědomí, že zprvu jsou nohy chladné, ale po chvíli chůze se rozproudí.

Značná část cesty ke kapli se jde po chodníku nebo po asfaltu. Nic moc. Naštěstí taková cesta netrvala dlouho a já se nořil se svýma bosýma nohama do chladné vodou ojíněné trávy. Plynule jsme přešli do lesa plného listí. To je už fantazie.

Chvíli jsme strávili v okolí kaple čtením místní informační tabule a zábavou v podobě chození po starých pískovcových kvádrech. Potom jsem začal dceru lákat dál. Na mapě jsem našel bod zaniklé obce Havraní. Chvíli „přemlouvání“ a vyrazili jsme.

Po pár metrech jsme ještě narazili na veverku, pak už si malá řekla o nosítka a šla si zdřímnout. Já si opět užíval její chrupkání, les, ticho a starou cestu vedoucí na Havraní.

Místo obce bylo zvoleno s bravurou. Pod skalami, které skýtali značný stavební materiál a v blízkosti pramene potůčku.

Využil jsem spánku dcery a prozkoumal ruiny. Velkolepé a pro mě vždy s pocitem ztráty. Nicméně jsem pořídil pár fotek a vydal se cestou dál. Ta se po nějaké době začala ztrácet, až se úplně vytratila. Nahradily jí pastviny a „novodobá“ turistická cesta.

Dcera ještě stále spala a při pohledu na mapu jsem usoudil, že bude zajímavé vydat se ještě Manzerovou cestou. Na mapách velice tenkou přerušovanou čarou, což značilo ne příliš frekventovanou trasu. No…přiznám se. Po 50 m jsem jí zcela ztratil. Dále jsem se snažil jít pouze v jakémsi směru šikmo na vrstevnice a doufal, že mi ještě překříží cestu.

Po úmorném šplhání dcera doznala, že je čas vstávat a já při pohledu na mapu odhadl přibližně 30 % ušlé cesty. Vydal jsem se proto prví traktorovou/těžařskou cestou zpět dolů do obce Kamenec.

Dcera chtěla být ještě nošena a tak jsme se domluvili, že navštívíme místní přírodní rezervaci Pod lesem. Tam nás čekala sváča a pak kolem ohrady s koňmi rychle na autobus a do tepla.