Rokle, která se dá projít bosou nohou

Plány jsou od toho, aby se měnily. Já měl dneska plán klidné procházky neznačenou stezkou. Téměř vše zůstalo, až slovíčko “klidnou”.

Začátek mé bosonohé procházky vedl skrze ulici U Korkárny. Říkal jsem si: “Kruci, co je to za název?”, než mi došlo, že se zřejmě dříve jednalo o výrobnu korku.

Před vstupem do lesa se malá ozvala s požadavkem na jídlo. V mírném mrazíku jsme poseděli a občerstvili se ovocem. Pak nastal čas na obvyklé zachumlání do nosítek a mého čertovského kožíšku. Vyrazili jsme na cestu.

Po několika metrech jsme narazili na staršího pána, který z lesa vezl v kolečku dříví.

“Pomáhej pánbůh.”, povídám s úsměvem.
“Ten mi nepomůže”, odpovídá pán se spoceným čelem.
Postupně se míjíme, pán si všiml mých bosých nohou a volaje za mými zády: “Koukám, že fandíte otužování.”
“Ano, dělá mi to moc dobře.”
“Mám známého, který se noří do ledové tříště.”
“Tak to bych nedal 🙂 Proto chodím bos.”
“Je fajn, že každý provozuje nějaký sport. Blbý je, že na nohou jsou teplotní senzory 🌡 a můžete prochladnout.”
“Proto mám jeden batůžek vpředu”, ukazuji na spící dcerku, “a další mám na zádech.”

Prohodili jsme ještě pár slov ohledně otužování a pán se zmínil, že se dá projít rokle, i když se zde těžilo. Při slově “rokle” mi zasvítily očička a bylo mi jasné, kudy se vydáme.

Po rozloučení jsme se vydali ještě původní cestou, ale při pohledu na plán jsem se přesvědčil o rokli. Sešli jsme do ní. Cestou jsem se brodil po kotníky ve sněhu a listí. Nazul jsem proto sandále a nechal prsty prohřát. Už volaly o shovívavost.

V rokli se cesta dělila vedví. Vydali jsme se pěšinou na první pohled jasnější a vyšlapanější. Vyšli doslova krpál jak blázen, abychom zjistili, že cesta končí a nikam dál nevede. Vzpomněl jsem si na slova “rokle se dá projít”.

Vrátili jsme se proto zpátky a vydali se cestou méně výraznou. Našli jsme vyšlapanou pěšinu, která se v průběhu let stala spíše pěšinou pro zvěř. Zcela jistě tudy pán za svých mladých let chodíval. Dnes už se o pěšině mluvit příliš nedá. Nicméně jsem vytrval a držel se stopy. V zimě a ve sněhu se značně ztrácela, ale nehrozilo nic krom ztráty důstojnosti a sněhu za krkem.

Prodrali jsme se nízkými smrčky, travnatými mýtinkami, znovu zasněženými stromky až jsme opravdu došli na větší cestu značící někdejší těžbu dřeva. Během výšlapu jsem očekával výhledy, ale čas se smrsknul do hledání úzkých průchodů mezi mladými výrostky. Skal bylo po málu.

Vydali jsme se těžařskou cestou vzhůru nad rokli a došli na již kamennou často užívanou cestu. Při pohledu do map jsem naplánoval okruh a se stále spící dcerou se na něj vydal.

Sandále jsem si již nechal na nohou. Všudypřítomné bláto bylo tvrdé a jako jehličky. Neměl jsem vůbec chuť se po cestě vydat bosou nohou, i když jsem měl nohy již rozpálené námahou.